Historie


Historie Macourova

Od první písemné zmínky do roku 1940

 Středověk

Objevující názvy v historii:

1265- judici in Broda villam, que dicitur Macerowe (Macerova niva)

1289- villam, que Macerow nuncupator

1303- de consencu civium in Broda

1329- villam, que Maceraw vulgariter nuncupator

1437- císař Zikmund zapisuje vsi Jílemník, Macúrov a Zibotín kláštera     Frantálského

1654- Waczeraw m. Ma- (panství Polná v kraji Čáslav)

1787- gut Fauenthal, Matzerau, Maczaurow

1843- Mazerau Macourow

1854- Mazourov

1886- Macourov

 

V okolí Brodu se nacházela hlavní a nejbohatší ložiska rud východně od města v prostoru mezi Sázavou a potokem Bělou. Ve 13. stoletím na tomto území vznikla řada hornických osad. Často tyto osady měli jen krátký život. Ovšem tento krátký život se netýkal osady na soutoku dvou potoků – osada Macourov.

Hornické sídlo Macourov leží nedaleko Havlíčkova (dříve Německého či Smilova) Brodu. Toto území bylo ve 13. století osidlováno německými horníky.

            Proto nejstarší doklady pro místní jména zdejších obcí mají německý ráz: Macerouwe – Macerova niva. Vzhled osad, založený slovanskými nebo německými osadníky, byl rozdílný. Obytná stanovení v německých osadách stála jednotlivě a porůznu, nemajíce souladné uspořádání, často s průčelími obrácenými k jedné světové straně. V českých vesnicích bylo připojováno obydlí k obydlí. Seskupena byla pak v kruh nebo okolo cesty vedoucí vesnicí. Řady se uprostřed oddalovaly a činily náves, kde býval kostelík, hřbitov nebo rybník, často i několik, které sloužily k napájení dobytka. Osada Macourov spojuje obě tyto definice. Obsahuje jak české prvky (náves), tak prvky německé- domy kolem silnice.

 

Vznik Macourova

Kolem roku 1240 se ujal důležitého úřadu hejtmana nad čáslavským krajem po svém otci Jindřichu, bývalém purkrabí budyšínského, pan Smil, sídlem na hradu Lichnici u Čáslavi. Podle obyčeje vládnoucího tehdy mezi českou šlechtou změnil i Smil původní české jméno na Lichtenburg a psal se „z Lichtenburka“. Hlavní zřetel obracel ke stříbrným dolům v okolí Německého Brodu, Přibyslavi, Bělé a Šlapánova.

Aby zvětšil výnos z těchto dolů i z pozemků okolo nich, z velké části ještě ladem ležící, zakládal nové rudné jámy a přiváděl do zdejšího kraje německé osadníky, kterým buď zakládal nové osady, nebo rozšiřoval stávající slovanské.

Zakládání osad na statcích pána z Lichtenburka řídil německobrodský rychtář Wernher. Byl to zajisté muž vážený a vynikající, když pan Smil jej učinil kmotrem svých synů.

Pro zásluhy daroval jemu a jeho manželce Gotliebě dne 2. prosince 1265 vesnici Macourov bez poplatků s právem dědickým, s tou jedinou podmínkou, že on i jeho potomci budou povinni poslat ke každé výpravě pánově lehce ozbrojeného jezdce. Tento spis je první písemnou zmínkou o obci Macourov.

Wernher byl člověk podnikavý a snažil se, aby z darovaných statků, co nejvíc získal. Zkoušel u Macourova dolovat stříbro. S počátku, jak se zdálo, s úspěchem. Neboť Jindřich, syn Smilův, odpouští roku 1289 svému kmotru Wernherovi výše řečenou povinnost a vymiňuje si za to polovici z užitků na jeho dolování. K velkému rozkvětu na jeho dolech však nedošlo. Již 27. listopadu roku 1303 propůjčil rychtář Albert z Mittelberga  a Henning Stuchvín, kteří měli moc v horním revíru německobrodském udílet právo kutací, opuštěnou štolu v Macourově řečenou Caldenhusen, těžařskému bratrstvu. V čele byl Jindřich, převor pohledského kláštera a tamější hornický mistr Bedřich.

V listině týkající se této koupě se setkáváme při určování hranic po prvé se dvěma německými jmény vesnic, rozkládající se stranou od Macourova, s Lettendorfem (Samotín) a Schoenfeldem (dnešní Žižkovo Pole, listině zkomoleně Sconinvelt). Můžeme se domnívat, že obě vznikly kolonizační činností Wernherovy rodiny. Na místě Schoenfelda bývala asi již dříve hornická osada s kostelíkem, neměla však určitého jména. Okolní doly náležely jakémusi Herlivinovi, proto byla zdejší krajina i osada zvaná prostě: montes Herlivini (doly Herlivínovy).

Statky pana Smila zabíraly velkou část čáslavského kraje. Ještě za svého života zajistil Smil jakýsi vliv na jejich správu svému bratrovi Častolovi z Ronova (Přibyslavi) a nejstaršímu synu Jindřichovi z Lichtenburka. Roku 1257 věnoval s jejich svolením desátek ze svých stříbrných dolů třem cisterciáckým klášterům v Sedlci, ve Žďáře a Třebíči. Drobnějšími úděly na svém rozsáhlém panství za určitý roční poplatek anebo jiný závazek obdaroval věrné zemany a rytíře. Bratři Budislav, Bartoloměj a Boslav obdrželi Pohled. Wernher dostal za své služby odměnou Macourov.

Častolov jako člen nejpřednějších rodů v zemi by účasten všech významnějších událostí té doby. Se synem Jindřichem (Hynkem) byl věrným příznivcem krále Václava I. I přesto však zaujímá přední místo v královské družině i za panování Přemysla Otakara II. Není důležitých veřejných listin z té doby, které by nebyl jako svědek podepsal.

Roku 1271 se zúčastnil se synem Čeňkem válečné královy výpravy proti Štěpánu Uherskému. Starší Častolův syn Jindřich (Hynek) sídlil na hradě přibyslavském a užíval prvý predikátu „z Přibyslavě“, mladší Čeněk se psal „z Ronova“ nebo jak je patrno z listiny roku 1289, také „z Borové“.

Z Čeňkových potomků jsou známi synové Zdeněk (Čeněk) a Albert, dcery Anežka, provdaná za Beneše z Vartenberka, a Hilarie. Roku 1341 vstoupily obě sestry jako řeholnice do pohledského kláštera. Téhož roku přenechal Čeněk a Albert z Borové se schválením svého strýce Hynka, pána na Přibyslavě, z lásky ke svým sestrám abatyši Žofií a převoru Jindřichovi z části dobrovolně, z části za mírný plat 30 kop pražských grošů část svých pozemků, rozkládajících se z jedné strany až ke hranicím jitkovského poplužního dvora a k potoku Dobré, z druhé strany až k vesnici Slavětín a potoku, který se vine mezi jejich dílem a lesem jejich strýce Hermana. Na tomto komplexu pozemků byly lány obdělané i dosud ležící ladem, luka i lesy.

V darovací listině potvrzují též příjem kupní ceny a zříkají ve vlastnických práv k lánu lesa mezi Borovou a Novou Vsí, o který se přeli se strýcem Václavem ze Žleb. O dalších osudech těchto dvou bratrů ani jejich potomků není zpráv.

Dědicem Jindřichovým (Hynkovým) byl syn Hynek. S manželkou Eliškou měl tři syny: Smila, Hynka, Jindřicha a dceru Anežku, provdanou za Bočka z Miletína.

Roku 1329 byla Eliška již vdovou. Pohledskému klášteru, který byl toho roku téměř úplně zničen požárem, pomohla tím, že od abatyše Žofie koupila za 20 kop pražských grošů vesnici Macourov s tou podmínkou, že po její smrti tato vesnici hned zase připadne klášteru.

 

Některé listiny, které přiblíží komu, kdy a kam patřil Macourov ve 13. a 14. století:

 

1265, 2. 12., na hradě Ronovec:

 

Smil z Lichtenburka dává bez poplatků Wernherovi, rychtáři v Brodě, a jeho manželce Gutenliebě vesnici Macourov, se vším příslušenstvím do dědičného držení. Za to byl Wernher a další držitelé (dědicové Wernhera) zavázáni tak, že v době války budou mít povinnost vypravit ze jmenované vsi do pole 1 lehce ozbrojeného muže.

(listinu psal Smilův notář Jarloch)

1289, 22. 7., na hradě Ronovec

 

Haimanu z Lichtenburka obdržev od Wernhera rychtáře v Brodě obnos peněz, postupuje mu a jeho dědicům jeho ves Macourov k svobodnému držení, takže ani úroky a jinými povinnostmi nebudou mu více zavázáni s podmínkou, že o užitek z dolů zde  v budoucnosti založených se budou dělit.

                                              

(listinu vyhotovil Sifrid, notář a rektor školy)

1303, 27. 11.,Brod

 

Kvůli užitku a prospěchu království ze společného úroku a souhlasu měšťanů brodských, štolu, položenou v Macourově, řečenou obecně „Caldem Husein“, kterou jsme našli opuštěnou a pustou, jak horní právo vyžaduje, bratru Jindřichovi, proboštu jeptišek v Údolí svaté Marie, a Bedřichovi, mistru důlnímu tamtéž, a Bohumírovi a jiným spolunákladníkům – právem dědičným za královskou toliko stranu – právě jsme udělili i jejich nástupcům, k vzdělávání. Mimo to přidáváme k téže štole všecky zlomky i celky co k celku lánů patří, které se vzadu či vpředu najdou a označili jsme spolunákladníkům svrchu řečeným mezi hranicemi níže uvedenými od potůčku vymezujícího dědinu v Macourově do dědiny v Samotíně až k potůčku mezi horou „Faldem Husein“ se strany jedné a do břehu, který dělí dědinu svrchu řečenou Macourov od dědiny Sconinvelt, až ke houšce směrem k Bělé se strany druhé, kteréžto hranice měšťané brodští s naší strany se vším právem, o kterém se uznává, že náležejí ke kterékoliv dědičné štole, co na nic závisí zároveň a výslovně svrchu řečeným spolunákladníkům označili.

 

            Svědci: Conradus, juden Brodensis, mag. Sifridus, Conradus sagittarius, Hermanu Stekmirus, Merkelinus Gevnister, Siboto braziator, Merkelo Tester et- alii.

 

 

Macourovský dvůr

 

            Podle berní ruly bylo v obci Macourov roku 1654 pět hospodářství. Zřejmě v té době byla osada Macourov připojena k obci Cibotín, protože v té době byly některé vesnici téměř pusté, jiné úplně zanikly. Po třicetileté válce byly statky Bartoloměje Bendíka a Ondřeje Melhuby bez majitele. Vrchnost si tyto pozemky přivlastnila a spolu s dalšími pozemky v obci Cibotín je použila k vytvoření nového dvora asi o sto hektarech. Tento statek, který byl založen v roce 1655, vrchnost později pronajímala.

O tom, že ne všichni, kteří si dvůr nebo část polí pronajímali, hospodařili dobře, svědčí inzerát podaný hraběnkou Clam Gallasovou na pronájem Macourovského dvora z roku 1865:

 

Od Prager Zeitung – pro excelence hraběnku Clam Gallasovou do Přibyslavi:

Na základě dopisu ze dne 21. května 1865 byl třikrát uveřejněn inzerát „pronájem dvora v Macourově“ – za to účtuji poplatek 4 zl. 90 kr.

 

Oznámení

            Jan Danihel – nájemce bytu ve dvoře Macourovském a pozemku téhož dvoru své nájemné povinnosti zadost neučinili, tak se jemu jak byt, tak pozemek koncem září 1883 odeberou.

            V sobotu dne 11. srpna 1883 ráno o 9-té hodině v cestě veřejné licitace na nejvíce prodávajícího zpětně se pronajmou.

                                                           Správa velkostatku Polenského v Přibyslavi.

Za Macourov              – podepsán Václav Prokeš

Za Cibotín                  – starosta Jiří Musil

Za Železné Horky       – Jan Křesťan

 

Na pronájem Macourovského dvora by správou panství Polensko- Pohledského zaveden v roce 1871 tzv. pronajímací protokol, který byl napsán v němčině a také v českém jazyce.

 

Přifaření obcí Cibotína a Macourova do Bělé

Vesnice Cibotín a Macourov patřily od nepaměti pohledskému klášteru. I po jeho zrušení, které bylo vyhlášeno 20. března 1782 v 11.00 hodin v klášterní jídelně, zůstaly obě obce do Pohledu přifařeny. Tato velká vzdálenost činila farníkům velké potíže, proto se snažili o vyfaření z farního úřadu v Pohledu a přifaření do Bělé.

Že to pro farníky nebylo vůbec jednoduché vymanit se z pohledské farnosti, dosvěčují dochované dopisy. Například dopis, který psal jak farář pohledského farního úřadu Karel Weidenhoffer, tak administrátor této fary pan Václav Havlatka – „Slavnému c.k. okresnímu hejtmanství v Německé Brodě“

 

První polovina 20. století

Obec rozložena jest v údolí na mírném svahu českomoravské vysočiny, v jednom celku s jedním názvem. Katastr obce měří 326 ha. Obec má 152 obyvatel. Dle náboženství jsou všichni římsko- katolíci, národnosti české. Živí se polním hospodářstvím a chovem hospodářského zvířectva. Vedlejším zaměstnáním je tesařství a tkalcovství, které provozují chalupníci. Výška nadmořská zde činí zde 545 m.n.m. Poloha jest příznivá, chráněna před severními větry. Podnebí jest dosti chladné, zima trvá od října do dubna. Na polích a lesích zdržuje se zvěř. Není ji mnoho, výhradně zajíci, králíci, koroptev, zřídka objeví se srnčí.

V obci jest celkem 20 stavení. Zdejší usedlosti jsou rolníku a domkářů. Statky jsou úplně uzavřené, stodoly jsou v blízkosti ostatních budov. Okna jednotlivých stavení jsou z větší části do návsi. Stavba budov je zděná. Na domku čp.4 je umístěn zvonek. Kryt budov je většinou lepenkový, doškový a šindelový. Málo taškový. Na návsi před čp. 1 je obecní rybník, který užívají všichni občané společně. Studny nacházejí se v usedlostech jednotlivých hospodářů. Stavba začínala od západu což patrno podle čísel domovních. Hospodáři byli: František Štaidl čp. 1 (dnes Šteidl), František Kamarád čp. 2 (dnes rodina Chmelíková), Jaroslav Zich čp. 3 (dodnes), Václav Beránek čp. 4, Jaroslav Prokeš čp. 5 (dodnes), Jan Janáček čp.6, František Staněk čp. 7, Václav Joukl čp. 8 (dodnes), obecní domek čp.9, panská hájovna čp. 10 ( Antonín Krčál – hajný), panský dvůr čp. 11, Jan a František Ronovský, František Ondráček čp. 12, Josef Málek čp.13, (dnes rodina Čeplová, ale změnilo se popisné číslo na 14), František Špinar čp.14, Jan Hausfátr čp 15 (dnes Hausvater), Václav Kučera čp. 16, František Špinar čp. 17, František Joukl čp. 18, pazderna Prokšova čp. 19, pazderna Zichova čp. 20. Tito veškeří majitelé jsou buď prvními, nebo druhými hospodáři toho rodu na zmíněných usedlostech. Pouze na statku u Prokešů jsou v paměti tři hospodáři. Tak popisuje místní kronika stav na počátku století.

 

Škola

            V místnosti na statku dvora bratří Josefa a Františka Ronovských byla zřízena škola. Vyučovalo se v ní od roku 1905 až do roku 1911, kdy byla zrušena. Důvod byl prozaický. Tato místnost neodpovídala tehdejším zákonným předpisům. Po zrušení zde byla vyvíjena snaha o postavení nové budovy školy, ale ke stavbě nikdy nedošlo. Mezí tím začaly macourovské děti chodit do školy v Žižkově Poli. Do této školy chodily až do 70. let dvacátého století. Ale pouze do pátého ročníku. Po zrušení školy v Žižkově Poli začali chodit macourovští žáci do školy v České Bělé. Tato škola nebyla neznámá. Protože macourovští žáci jsem docházeli od šesté třídy.

Samostatnost obce

Nejspíše od konce třicetileté války a ustálení situace (na toto nejsou písemné prameny), do roku 1912 obec Macourov tvořila s obcí Cibotínem jednu politickou obec. Obecním úřadu sídlil v Cibotíně a Macourov byl úředně jen osadou. V roce 1912 došlo k rozdělení obcí. Prvním historickým starostou byl Jaroslav Prokeš, který převzal administrativu z obce Cibotín. Obec byla podřízena okresní správě v Německém Brodě. Pošta a zdravotnickým střediskem spadá obec pod obec Českou Bělou.

Macourov za I. světové války

V první vlně při mobilizaci narukovali František Štaidl, Josef Málek, Jaroslav Zich, Václav Beránek, František Špinar, Jan Špinar, František Staněk, Jan Janovský, Josef Janovský, Václav Kučera. V dubnu 1915 odešli Antonín Prokeš, František Ronovský, Jan Pospíchal, Jaroslav Pospíchal. 20. června dále narukovali František Joukl, Jan Hausfáter, Václav Hausfáter.

Během první světové války byl pociťován nedostatek potravin. Válka postupně vyčerpávala zásoby jídla i zboží. I místní kronika se zmiňuje o přibývajícím hladu a bídě. V obci byl rekvírován komisí od hetmanství dobytek, obilí, brambory, sláma, seno, často za asistence četnictva a vojska. Později se odvádělo i máslo, sádlo i maso. Po stavení byly sbírány kovy. Shodou náhod se zachoval zvon, který ohlašoval požáry.

Brzy místní obyvatelé pocítili i odchod mužů. Scházela mužská ruka při těžkých prací na polích. V obci zbyli jen chlapci ve věku 14 – 16 let. Na výpomoc při polních pracích byli po celý čas války dáni do obce čtyři italští zajatci. Dva z nich pracovali ve statku Jaroslava Zicha a dva na statku Jaroslava Prokše.

Většina macourovských mužů přišla ve válce do zajetí. To mnohým zachránilo život. V Rusku byli zajatci: Jaroslav Zich, Josef Málek (po celou dobu války pracoval na velkostatku na území dnešní Ukrajiny), Fr. Štaidl, Fr. Ronovský, Jan Janáček. V Itálii byli zajati: Jan Janovský, Jar. Pospíchal, Antonín Prokeš, Jan Pospíchal. V Srbsku byl Jan Špinar. Všichni muži, kteří narukovali do první světové války, se vrátili zpět.

Za první světové války se dostavily onemocnění. V druhé polovině roků 1917 a v následném roce 1918 onemocněli místní obyvatelé španělskou chřipkou. Místní kronika zmiňuje, že většina místních obyvatel onemocnělo. Anežka Prokšova (dcera rolníka z čp. 5) této nemoci podlehla ve věku 25. let.

 

Vznik Československé republiky

Zpráva o vzniku Československé republiky dorazila do obce 28. října 1918 odpoledne z České Bělé, kde tuto zprávu sdělil starosta obce občanům. Kronika píše: „občané tonuli v radosti, která ten den osvobození našeho národa z pout Rakouska.“ Co je na této zprávě pravdivé, již dnes těžko zjistíme.

Poměry poválečné nebyli nikterak dobré. Hospodáři měli potravin nepatrné množství a ve stájích bylo takřka prázdno. Sklizeň hospodářských produktů v posledních letech války činila sotva polovinu sklizně předválečné, poněvadž výnosnost půdy byla vyčerpána nedostatkem chlévského hnoje a umělých hnojiv. Hospodářům ze sklizně r. 1919 ponecháno jen malé množství chlebovin a bramborů, museli odvádět přebytky k zásobení měst. V roce 1918 vznikl oheň ve statku pana Zicha zapálením bleskem a vyhořelá celá usedlost, která byla ještě toho roku vystavěna.

13. června 1919 konali se první volby. V obci existovala pouze organizace strany agrární. A tak se objevila pouze jediná kandidátka české strany agrární. Zvoleno bylo 8 členů obecního výboru. Za starostu byl zvolen opět Jaroslav Prokeš, který byl starostou už od roku 1912.

 

 

Mezi válečné období

1923

            V říjnu provedeny byli nové volby obecního zastupitelstva. Zvoleni byli: Prokeš Antonín (syn Jaroslava Prokše) starostou obce, Janáček Jan radním, Kučera Václav pokladníkem obce, Joukl František, Ronovský František, Šteidl František, Hausfáter Jan, Krčál Josef jako členové obecního zastupitelstva.

Kroužek čtenářského ochotnického spolku (založený roku 1921) sehrál v obci dva divadelní kusy. Výtěžek z nich použili na doplnění vlastního jeviště a ostatní na nákup a vazbu knih místní knihovny.

1924

            Zima táhla se dlouho až do dubna, kdy teprve počaly mizet ohromné spousty sněhu, které způsobily velké škody na ozimech. Jarní práce se protáhly i přes celý květen, jelikož deště nedolovaly odbývat polní práce normálním chodem. Dne 26 dubna postižena byla obec krupobitím a průtrží mračen. Škody byli veliké. Ceny zemědělských produktů značně stouply zvláště u brambor.

V květnu se obecní zastupitelstvo usneslo k postavení kaple. Postavena byla před statkem p. Zicha. Plán zhotovil stavitel Vachek z Krucemburku. Obec přispěla obnosem 200 Kč. Ostatní přispěl nemalou částkou p. Josef Zich, soukromník. Jedině jeho přispěním bylo možno vystavět kapli ve větším rozměru. Zednickou práci nejvíce udělal p. Jan Hausfáter, práci tesařskou prováděl p. Josef Benc ze Samotína čp. 16. Práce nedělnické a dopravu materiálu udělali občané zadarmo. V srpnu mohl již být zavěšen zvonek v nové kapli, což byl také jeden z důvodů, aby se zvonku dostalo lepšího umístění než na chalupě čp.4.

Téhož měsíce se také započalo stavbou obecní silnice od Kučerových vedle rybníka po návsi k Prokšově pazderně. Stavba silnice a oprava hráze byla provedena nákladem 1200 Kč. Dodělání silnice se pak odložilo na rok 1925, jelikož pro nastalé žně nebylo možno ve stavbě pokračovat.

Místní ochotnický spolek sehrál v měsíci únoru divadelní představení „Černé oči“, v červnu pak na zahradě Jaroslava Zicha bylo sehráno „V českém ráji“ a v prosinci pak sehráno v místnosti u Ronovsku „Henselínova Kometa“. Čistý výtěžek věnován vždy místní obecní knihovně.

1925

            V květnu roku 1925 byla dostavěna obecní kaple a z milodarů po občanech sebraných byl pořízen interiér, s obrazem Madonny koupeným za 360 Kč. Obecní zastupitelstvo usneslo se ve své schůzi ze dne 2. května, aby kaple byla slavnostním způsobem vysvěcena. Bylo to dne 17. května. Vysvěcení provedl vikář Josef Ruml z České Bělé, jemuž se šlo průvodem naproti, jehož se zúčastnilo obecní zastupitelstvo, drůžičky a mnoho obecenstva z okolních obcí. Účinkovala hudba pana Karla Musila ze Žižkova Pole. Po vysvěcení a dojemné řeči pana vikáře, převzal slovo starosta obce Antonín Prokeš a vysvětlil, že kaple je postavena na poděkování za šťastné navrácení všech zdejších občanů ze světové války. Byl to unikátní případ, že z 16 narukovaných občanů nikdo nepadl ani nebyl těžce raněn. Dále poděkoval starosta panu vikáři a všem dárcům, kteří na stavbu kaple přispěli. Převzetím kaple do správy obce byl proslov ukončen. Přivítání provedla drůžička Marie Kučerová a poděkování Františka Jouklová. Potom byla zahradní slavnost na zahradě Jaroslava Zicha s bufetem, tombolou a různými zábavnými atrakcemi. Srdečná veselá zábava se protáhla dlouho do večera. Večer byla pak taneční zábava v místnosti p. Ronovského za veliké účasti mládeže z okolních obcí.

 

1927

            V listopadu prováděny nové volby obecního zastupitelstva. Zvoleni byli: Zich Jaroslav starosta obce, Šteidl Fr. náměstek starosty, Václav Hausfátr radním, Václav Kučera pokladníkem a Prokeš Antonín, Staněk, Joukl, Prokeš Jaroslav, Špinar členy obecního zastupitelstva. Všichni volbu přijali na nové čtyřleté období.

 

1928

V březnu se započalo s elektrizací obce. Hlavní linku a transformační stanici stavěl Posázavský elektrárenský svaz v Německém Brodě. Rozpočet na to činil 65 000 Kč, ale po provedení stoupl na 72 000 Kč, které si obec vypůjčila v Reifeisence v Žižkově Poli na 6% úrok. Slabý zájem občanů se časem lepšil, takže během roku měla polovice občanu elektrickou sílu ve svém hospodářstvím.

1932

            V obci po převratu ustavena strana republikánská, k níž přistoupili skoro všichni občané. Během asi dvou let ustanovena ještě organizace strany lidové, takže při posledních volbách byli tyto dvě politické venkovské strany asi stejně silné. Ale v tomto roce dochází k rozejití obou těchto organizací a občanstvo bylo nespokojeno.

1933

            Po žních je obec a okolí postižena záplavou polních myší. Z podpory ministerstva zemědělství byli kupovány travidla a jedy. Kdo nemohl koupit trávicí prostředky, vozil vodu na pole a myšmi napadené místa zaplavoval vodou a vyběhlé utloukal. Na štěstí pomohla příroda, neb silné zimní deště myši zatopily, takže z jara nebyli skoro k spatření.

V květnu došel obecní úřadu přípis ředitelství Státních lesů a statků z Třeboně, jímž oznamuje se obci, že vyvlastňuje se obci levá strana potoka od Borové. O potok tento byl již veden spor před 30 lety s Žižkovým Polem. Na tomto základě se obec znovu bránila, ale bezvýsledně.

1935

Obec má v tomto roce 110 obyvatel, z čehož je 17 dětí školou povinných. V květnu tohoto roku jsou vypsány a prováděny volby zákonodárných sborů tj. do Poslanecké sněmovny a Senátu. Předvolební schůze byli v našem kraji velice bouřlivé, jelikož každá politická strana hleděla celou mocí svoje pozice udržet. Neblahý vliv štvavých schůzek projevili se i v naší jindy tiché obci neb výsledky odevzdaných hlasů byl následující: republikánská strana 15 hlasů, lidová 25, fašistická 10 hlasů, národní socialisté 3 hlasy, sociální demokraté 4 hlasy, komunisté 1 hlas. Voleb se zúčastnilo se 59 voličů a jako volební dohlédací komisař přítomen Mgr. Jan Sajfert, velkostatkář z České Bělé.

 

1936

            V tomto roce byli v obci časté krádeže peněz a věcí. Krádež byla provedena u Vojtěcha Ronovského, větší obnos u Františka Šteidla a Josefa Korejtky a různé drobné krádeže, hlavně živobytí. V žádném případě nebyl zloděj vypátrán a teprve větší opatrností občanů byla krádežím učiněna překážka.

1937

            V květnu dochází k novým obecním volbám, Zvoleni byli: Zich Jaroslav starostou, Šteidl Fr. náměstkem, Prokeš Jaroslav radní, Prokeš Antonín, Ronovský, Málek, Špinar, Hausfáter, Joukl jako členové výboru. Pokladním byl znovu zvolen Kučera Václav.

Měsíc květen přináší značný rozruch i do naší obce, neboť prováděním obecních voleb ve zněmčelých obcích docházelo k častým nepokojům mezi obyvateli české a německé národnosti. Následkem toho byli povoláni záložníci na mimořádné cvičení ve zbrani. Z naší obce byl povolán František Kamarád. Po čtyřech nedělích byli záložníci propuštěni domu.

Špatná nálada zvyšovala nebezpečí před nemocím hovězího dobytka, která ve žních ohrožovala okolní obce. Veškerá desinfekční na ochranu proti slintavce selhávala a tak v naší obci se 15. září objevil první případ v hospodářství Haňka a během 14. dnů byla zamořena celá obec. Na štěstí průběh nemoci byl dosti mírný. V hospodářství Františka Ronovského uhynul pouze jeden velký kus a 2 telata.

K mobilizaci vyhlášenou 23. září večer v 10. hodin nastoupilo z naší obce 9 mužů do 40 let.

1939

            15. března 1939 dochází k obsazení zbytku Československé republiky německou armádou a připojení k říši německé. Do naší obce dorazila zpráva 15. března, kdy český rozhlas oznámil, že německá armáda překročila naše hranice. Naší obcí projeli první německé hlídky již 16. března dopoledne. K obyvatelstvu se chovali celkem slušně.

1940

            Vedení obce za protektorátu byl pověřen Zich Jaroslav. Obec novým rozdělením okresu byla přidělena k Novému Městu na Moravě. Spojení bylo vzdálené, ale úředníci okresního úřadu byli poměrně slušní. Úroda toho roku byl slušná, takže zemědělci mohli splnit své povinné dodávky Říši.

 

Seznam použité literatury:

Prokeš, A.: Pamětní kniha obce Macourova
Stránská- Málková J., Šidlák V.: Rodný kraj v proměnách času, Obecní    úřad České Bělé. Česká Bělá 2004. 1. vydání.

Urban, J.: Lichtenburkové, Lidové noviny. Praha 2003. 1. vydání

 

Napsat komentář